OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vsetínští DESERT STORM jsou skutečně takovým malým recenzentským oříškem. Od standardní kategorie českých „odnikud nikam“ heavy metalových kapel se poměrně slyšitelně odlišují vším, pod co se autorsky podepíšou, nicméně na druhou stranu zase nedokáží posbírat tolik povedených nápadů, s nimiž bych k celé jejich nahrávce neměl výhrad. A přesně o tom je i sedmimístná „Invaze bláznů“, na místě tradiční cover verze doplněná o „Insanity“ od RAGE. Sympaticky jí kraluje velmi výrazný melodický vokál Jiřího Gattermayera (jemuž je znatelně přizpůsoben i celý tak trochu melancholický podtón), kytara je na ní neposedná, její riffy se zkušeně vyhýbají tuctovým postupům a zároveň se mrskají jako úhoř na suchu, a přesto jsou na ní místa, kde to prostě celé poněkud nepochopitelně nefunguje („Tajemný posel“, „Bílý kůň“, „Kakabus“). Naproti nim pak album vytahuje výtečně vystavěné a úderné trháky jako titulní věc, „Prachy“, instrumentálku „Půlnoční expres“ a zejména „Virtuální rallye“, k nimž nelze (snad znovu krom výtky k některých krkolomnostem v textech) mít žádné připomínky. A teď se v tom, čerte pisatelská, vyznej.
6 / 10
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.